Náuka o Brežněvovi

Brežněvova doktrína byla poprvé uvedena v novinách Pravda ve vzdáleném roce pro nás v roce 1968. Hlavní podstata doktríny mu dal druhé jméno - "doktrína omezené svrchovanosti".

Abychom pochopili podstatu tohoto trendu,je třeba se vrátit k období po druhé světové válce, která významně změnila sjednocení sil v Evropě. Poté, co Sovětský svaz porazil fašismus, bezpochyby začal diktovat určité podmínky ve světovém prostoru. To se projevilo především šířením socialismu na západ Evropy a posílením pozice prokomunistických sil v parlamentech států jako je Československo, Polsko, Maďarsko atd. Pouze Jugoslávie se časem zotavila z komunistické nadvlády a rychle nasadila vektor ve směru rozvinutých kapitalistických zemí. Země východní Evropy kvůli kontrole se sloučily do nové vojenské aliance - Varšavské smlouvy, která byla založena v roce 1955. To umožnilo další polarizaci světové politické arény: objevily se dvě jasné protichůdné strany, kapitalistické a socialistické tábory. Tóny socialistického tábora byly vždy požádány vůdci Sovětského svazu. Leonid Brežněv, jehož zahraniční politika nese také otisk jeho osobnosti, nebyla výjimkou. To byl kvalitativně nový směr, který se lišil od směru předchozích politiků, protože byl postaven s přihlédnutím k chybám Stalina a Chruščova.

Jaké jsou vlastnosti kurzu? Brežněvova zahraniční politika byla zaměřena především na manévrování a sebepoškozování z horkých světových konfliktů. Brežněv z povahy byl trpělivý a poněkud mazaný politik, a na konci jeho panování, po utrpení mrtvice, se snažil nezasahovat do velkých sporů mezi obrymi tohoto světa. Ve většině případů Leonid Ilyich souhlasil pouze se zřejmými a nekompromisními rozhodnutími zaměřenými na pacifikování. A ti členové strany, kteří v posledních letech stáli za Brežněvem, se neodvážili vstoupit na světovou úroveň v zahraniční politice - upřednostňovali "podnikání" ve své vlastní zemi. Brežněvova doktrína měla ještě jeden rys - kolektivní rozhodování. Ve většině případů to byla kompletní rekvizice, protože všechna rozhodnutí byla přijata vedoucím, a pro světové společenství to bylo rozhodnutí několika zemí. Samozřejmě to vypadalo, že navenek bylo mnohem demokratičtější, ale mělo by se pamatovat na to, že všechny tyto země byly členy Organizace Varšavské smlouvy a tedy loutky v rukou Sovětského svazu.

Taková rozhodnutí byla navenek podpořena krásnouideologického pozadí. Brežněvova doktrína byla založena na jednotě národů zemí východní Evropy, které si jasně uvědomují: zahraniční politika Unie je politikou proletářského internacionalismu, což znamená rovnost, svrchovanost a nezávislost. Všechny akce provedené sovětským státem byly proto považovány za zcela opodstatněné, protože byly prováděny v rámci dosažení této rovnosti, svrchovanosti a nezávislosti. A nezáleží na tom, že někdy byla k provedení určitých opatření používána vojenská síla, jak tomu bylo v Polsku, Maďarsku a Československu.

Další pilíř, na kterém byla postavena doktrínaBrežněv - změna chronologického rámce dosažení komunismu. Nebo spíše samotný komunismus, který probíhal od doby VI Lenina, byl nyní nazýván jako rozvinutý socialismus a jeho dosažení bylo prodlouženo po staletí. To umožnilo skrýt mnoho neúspěchů a nedostatků z hlediska hospodářství, které již v době od deseti do dvaceti let sovětskému lidu slibovaly jasnou budoucnost. A po dlouhou dobu Leonid Brežněv navrhl touhu po socialismu žít v míru a v souladu se zeměmi různých typů rozvoje, například kapitalistických. To způsobilo toleranci Brežněva k rozvinutým zemím Evropy, aktivnímu sbližování s některými z nich.

Brežněvova doktrína se v tuto chvíli vyprávělaale v sedmdesátých letech minulého století byl kompetentním a správným strategickým krokem, který v budoucnu umožňoval vyhnout se vojenským konfliktům a usměrňovat zahraniční politiku Unie v mírovém směru.