Historie ekonomických doktrín

Historie ekonomie je poměrně dlouhá a bohatá. Lidé se vždy zajímali o procesy, které přímo nebo nepřímo ovlivnily jejich prosperitu.

Předmětem historie ekonomických doktrín jeetapy tvorby ekonomiky, jejího vývoje a transformace ve velkém časovém intervalu. Dále zkoumá podrobně hlavní směry ekonomického myšlení, které v tomto nebo v tomto období převládaly.

Bohužel, v rámci tohoto článku nemůžeaby odpovídaly celé historii ekonomických doktrín. Zdá se, že je možné pouze uvést klíčové etapy vývoje škol a směrů od starověku až do konce 19. století.

Historie ekonomických doktrín začíná pokusyAristotel a Platón nějak systematizují informace, které v této oblasti vědí. Aristotle měl obzvlášť cenný přínos. Byl prvním, kdo nazval ekonomii vědou, studoval ekonomickou činnost, vyvinul teorii ceny, peněz a hodnoty.

Počátek pojmu "ekonomika" dlužíme Xenofonovi - historikovi a spisovateli ze starověkého Řecka. Název se skládá ze dvou slov, které dohromady mají význam "zákon hospodářského řízení".

Historie ekonomických doktrín se spojírozdělení výměny a práce ve společnosti, utváření ekonomiky jako celku v rozsahu státu. To naznačuje vznik potřeby znalostí o ekonomice země jako celku. Na počátku 17. století publikoval A. Montchretien pojednání o politické ekonomii, které dokázalo, že hlavním cílem výroby je obchod a dal mladému vědě konečné jméno. Tento ekonom, stejně jako Jean Baptiste Colbert, Thomas Man, IT Pososhkov - představitelé merkantilismu, hlavní směr ekonomického myšlení v té době. V srdci prosperity národa viděli hromadění drahých kovů.

Ve stejných letech se objevil i opačný bodnázor vyjádřený následovníky školy fyziokratů. Věřili, že jen práce vesnických dělníků na zemi mohou přinést příjmy, které výrazně překračují náklady. Všechny ostatní činnosti se zabývají pouze zpracováním výrobků, aniž by vytvářely něco nového.

A samozřejmě, historie ekonomických doktrín neníje koncipován bez takové klasiky vědy jako Adam Smith, Jean-Baptiste Say, David Ricardo. V mnoha otázkách měly rozdíly, ale existovalo několik předpokladů, které je sjednotily. Tak, že vyzval stát, že nebude zasahovat do ekonomických procesů a za předpokladu, že individuální ekonomické svobody se nechá volně soutěžit. Lidská touha (jako předmět především ekonomické) znásobit své bohatství s sebou nutně nese násobení bohatství pro společnost jako celek. Adam Smith nazval samoregulační ekonomický mechanismus "neviditelnou rukou". Usměrňuje proto činnost výrobců a spotřebitelů tak, aby byla dodržena ekonomická rovnováha. V takovém systému nemůže dlouho přežít nezaměstnanost, přebytek vyroben zboží nebo deficit bude cítit. Následovníci Adama Smitha, a věřil, že nejen zemědělství vytváří bohatství národů, a práce a jiné třídy.

Skutečnost, že tržní ekonomika jezneužívající příroda, vytvořil učení Karla Marxe. Byl založen na hodnotě práce a věřil, že bohatství lidí bylo dílem žoldnéřů. Bez zaplacení za práci obyčejných dělníků obdrží kapitalisté obrovské zisky, čímž se společnost polarizuje do dvou tříd: bohatí a chudí. A v takovém kapitalistickém systému je revoluce proletariátu nutně pivovarnická. V praxi nebyla teorie německého ekonoma potvrzena.

V pozdní 19. století se stal Alfred Marshallzakladatel neoklasického směru. Dokázal, že blahobyt výrobců a spotřebitelů dosáhne svého maxima pouze tehdy, budou-li hospodářské subjekty moci soutěžit volně.